***

Z pustých, zmrzlých planin zavál ostrý vichr. Vločky sněhu, které doposud padaly poklidně k zemi, se roztančily v tak divokém taktu, že během chvilky nebylo vidět na krok. Natožpak, aby vesničané dohlédli až ke vzdálenému lesíku, pod jehož stínem větví se pomalu shromažďovali muži se zbraněmi. Vánice jim přišla vhod. Už se nemuseli plížit. I přestože křičené rozkazy zanikaly ve vrzání ohýbaných stromů, muži se rozdělili do několika skupin a vyrazili kupředu.

***

Všichni vesničané a měšťané Severního království se rychle přesouvali z dvorků do svých domů k vyhřátým krbům. Ženy sundávaly konvice s vroucí vodou z kamen a brzy každý dům provoněly bylinné čaje na zahřátí.

„To nám byl čert dlužen!“ ozývalo se téměř v každé domácnosti. „Co čert! Ten je v tom nevinně. Kdyby bylo po jeho, jistě by tu bylo akorát vedro. Nene, za to může ten prokletej vostrov!“

„Ale dej pokoj s ostrovem.“

„Jednou si vzpomeneš, že jsem to říkal! Vod tý doby, co se na tý obloze vobjevil, tak to počasí nestojí za nic.“

„Nepřeháněj. Ostrov už je tam pár měsíců, ale kromě toho se tady nic nezměnilo. Počasí je stejně mizerný, jako každý rok. Zase bude tuhá zima. S tím nemá ten ostrov nic společnýho.“

„Ale má! Musí mít! Proč by se tam jinak objevil? Musí to mít nějakej důvod! Všeckno na světě má přeciš svůj důvod. Vsaď na to, že to počasí je…“

Skučící vánici jakoby najednou prořízly desítky vzdálených hlasů. Křičely jeden přes druhého, jakoby se nemohli shodnout. Lidé otevírali okna a vycházeli před domy, aby zjistili, co se děje. Svět ve vánici nabral oranžových odstínů a ve vzduchu byl cítit kouř. Přes náves proběhla žena s dítětem v náručí a utíkala dál do polí. Od nedalekého města se ozývaly dunivé zvuky. Zpoza rohů se vynořili cizinci se zbraněmi. Oděni v lehčím oblečení, očividně nepříliš zvyklí na zimu. Jižané.

„Zapalte ten dům, aby tu měli práci a neutíkali hned za námi,“ zachechtal se jeden z nich a dřív, než jeho smích dozněl, střecha domu začala hořet.

Duchapřítomnější vesničané se snažili popadnout každý ostřejší předmět a postavit se jižanům. Ti ovšem měli navrch a byli připravení. Stačilo pár seknutí a dva zapálené domy, aby se pozornost všech obrátila ke zraněným či mrtvým a k hašení stavení. A tak brzy po cizincích nezbylo nic než spoušť a stopy ve sněhu mířící k hlavnímu městu…

Král zemřel, když v posledním zoufalém boji bránil spolu se svými nejvěrnějšími přístup na hrad, poslední nedobytou část. Spolu s ním padlo i jednotné království Severu a Jihu. Hlavní město bylo vypáleno a pobořeno a stejně dopadla i nejkrásnější stavba – královský palác. V hořících troskách zahynula nebo byla ztracena spousta služebnictva, rádců a šlechticů, stejně tak i královská rodina.

Hrdé vlajky králova rodu byly strženy. Namísto nich zavlály standardy nejmocnějších jižanských šlechticů vedoucích rebelii. Sotva byly uhašeny zbytky požárů a rada vítězů ukončila jednání, do všech koutů země se rozjeli poslové s novými příkazy a ustanoveními.

Jen obyvatelé bývalého hlavního města však viděli také jiné muže uhánějící na koních po městě na rozkaz nových vládců. Černí jezdci ve spěchu sesedávali z koní a vtrhávali do domů, jako by se báli, že ty, které hledají, tam již nenajdou. Zatykač byl jasně stanovený: zajmout vědce a dopravit je na konkrétní místo – všechny bez výjimky. Většina z nich byla zatčena v královské laboratoři, ostatní čekal do týdne stejný osud. Jakoby Jižané měli mezi rádci bývalého krále svého člověka a přesně věděli, kam jít…

Po ulicích severských měst a vesnic procházeli jižanští vojáci. Zpočátku byl znát odpor zejména ze strany vesničanů, po přísných trestech se ale boj rychle utišil. A tak seveřané nevycházeli z domů, pokud opravdu nemuseli a pracovali, jak jen to šlo, aby nevzbudili pozornost. V srdcích ale oplakávali svého krále a kuli snítko vzdoru proti surovým usurpátorům…

***

„Nesmyslné kresby a čmáranice. Výtvory, vynálezy! Kdeže! Akorát hromada nesmyslů, která se sesype jak dům z peří po jednom zafoukání větru. Tohle před námi král tajil,“ odfrknul si jižanský šlechtic a smetl nákresy ze stolu. „Kolik peněz jen do toho harampádí nasypal? Kolik těm svým premiantům a rádoby vynálezcům zaplatil?“ Dál vedl svůj monolog, při kterém prohledával místnost a rozbíjel nedůležité věci. Vědci byli nejspíš opačného názoru a jen tiše trpěli, když se o zem tříštily baňky a nádoby, když se trhaly papíry a rozšlapávaly modely novotvarů.

Po dlouhé době hledání šlechtic konečně vyndal z jedné truhlice svazek rozměrných nákresů. „Tak kvůli tomuhle nám král zvyšoval daně? Kvůli tomuhle zruinoval celý Jih? Aby vznikla hromada čmáranic? Kde je ta jeho spásná létající loď?“

Opovědí mu bylo ticho.

Až po delším výslechu jednotlivých vědců se dozvěděl, že loď byla zničen požárem při dobývání města. Šlechtic byl s informací spokojený: „Takže ji dokážete postavit. Výborně. Tady mi napište seznam věcí, který k tomu potřebujete. Od zítra budete pracovat na stavbě nové. A pamatujte, že je to pro dobro a prospěch celé země,” šlechtic se ušklíbne, „a také pro život vašich rodin.“

Situace v království se postupně stabilizuje. Pozornost jižanských vojáků pomalu polevuje. Není se čemu divit, seveřané se už dávno vzdali svého odporu a dalo by se říci, že po celé zemi panuje klid. Až příliš velký klid – takový, jako často bývá před bouří…

I strážní hlídající vědce už nejsou tak přísní. Přeci jen, vědci se neustále radí nad těmi svými nákresy, tak kdo by měl pořád poslouchat, jestli mluví o lodi nebo o něčem jiném. Stejně by se na nic nezmohli. Leda tak šermování roličkami pokreslených papírů. Vedli by nevděčné Seveřany proti jižanským šlechticům, kteří v celé zemi konečně nastolili nový řád a blahobyt? Proč by se vlastně vůbec někdo chtěl vzpírat tak slibné budoucnosti?

Některým vědcům byl povolen volný pohyb po městě. Teď, měsíce od převratu, již stejně všichni věděli, na čem vynálezci pracují. Důvod stavby létající lodi ovšem tuší jen málokdo. Vzniklo spousty různých dohadů, ale ani jeden z nich se neblížil skutečnosti…